Tarisové

Tarisové byli národem vzhledem velmi podobným Maeritisům. Na rozdíl od přistěhovalců však někteří mohli mít několik zvláštností v podobě různobarevně zbarvených duhovek a zeleného odstínu vlasů či kůže. Mívali dlouhé vlasy, protože je zkracovali jen v případech, když jim kadeře začaly překážet při práci, což se často nestávalo, díky tomu, jak klidný a pokojný žili život. Spěch u nich byl jen reakcí na ohrožení, které jim příliš často nehrozilo, nejen proto, že byli přirozeně silní a se šelmami dokázali komunikovat, ale taktéž vynikali ve splývání s okolní krajinou. Samozřejmě, pokud se zrovna některý z Tarisů zaměřil více na komunikaci s Magií, mohl se naprosto odlišit od všech ostatních, ač tohle nebylo příliš obvyklé vzhledem k tomu, že Tarisové s energií dosti šetřili a pokud by tedy nepotřebovali své tělo uzpůsobit určitému účelu, neměli by velké nutkání na něm něco měnit. Chodili v zásadě bosí, aby nic neomezovalo jejich kontakt s Magií okolního světa, a nosili jen tolik oblečení, aby je to uchránilo před chladem. To navíc získávali z rostlin bez toho, aby jim nějak uškodili (s pomocí vlastní Magie nechali rostlinu vytvořit přesně to, co potřebovali, a opatrně odebrali kus oděvu tak, aby rostlina netrpěla a mohla dále prosperovat). 

Žili nejvíce usedlým způsobem života, ve kmenových společenstvích, kterým byl vždy vyhrazen určitý kus země, který všechny jeho obyvatele živil výhradně vegetariánskou stravou. V podstatě byli Tarisové zemědělci, kteří měli možnost ovlivňovat růst rostlin a svou energií jim přilepšit, či od stromů zase čerpat sílu ve chvílích, kdy byli zraněni či nemocní. Raegaia byla původně celá pokrytá džunglí, jen s občasnými kusy země s nižší vegetací, a tak Tarisové obvykle bydleli v korunách stromů, díky čemuž neměli pražádné problémy se šplháním po stromech a po krajině cestovali tiše a s volnou elegancí. Samozřejmě se po jejich území pohybovala taktéž mnohá zvěř, se kterou spolupracovali, neb byli schopni s ostatními živočichy komunikovat způsobem telepatie, však takové úkony byly složité, neb většina zvířat nebyla schopna se naučit nějakou řeč, a tak se spíše věnovali přenosu pocitů a obrazů, což se odrazilo i na kultuře a faktu, že i sami Tarisové mezi sebou málokdy mluvili. Jejich schopnosti se dle toho vyvinuly a oni většinou jen využívali gest, posílání myšlenek a sdílení pocitů. O děti se starali všichni členové kmene, a proto též nebylo podivné, že pojmy Misa (dcera) a Tare (syn) byly používány všemi stejně a žádné jiné pojmenování nebylo zapotřebí. Byli všeobecně nejspolečenštějším národem, neb jednotlivé kmeny měly největší počet příslušníků a nestávalo se, aby někdo kmen opustil bez jasného cíle v jiném kmeni. Spoléhali se často na hmatové dojmy a bylo pro ně nezvykem, když zrovna bříšky prstů nehladili okolní rostliny, srst zvěře, ani nebyli v kontaktu s jinými svého druhu.

Zajímavá byla však hlavně jejich rozvinutá kultura a náboženství. Tarisové totiž uctívali více forem Magie. Jejich božstvo představovaly čtyři bohyně: Erai, Dita, Hesi a Fona, které představovaly lásku, krásu, zdraví a štěstí a taktéž tři bohové: obrovský hřejivý Rae (slunce), všudypřítomný třpytivý Nyx (hvězdy), a tajemný Lui (měsíc). Těchto sedm bohů dohromady tvořilo prvotní kmen, jakési předky, v jejichž šlépějích kráčeli a jež žádali o rady, když jim bylo nejhůře, či kterým věnovali obětiny. Původní kmen měl odrážet rovnost, která panovala i ve společenství Tarisů a to, že každý má svůj úkol a díky němu je nepostradatelný. O bohyních je známo jen to, jak jsou laskavé a jak se starají o své pozemské potomky, byť nedokážou být vždy všude, a proto je nutné je občas zavolat, přilákat k sobě a díky obětinám v podobě potravin zanechaných u kmene stromu, na kterém žili, či před jejich příbytky na zemi, jim taktéž dodat energii, aby zvládaly opatrovat všechny své děti. U bohů jsou zase známy příběhy, ze kterých se malé děti měly naučit, že bojem se ničeho nedosáhne a daleko lepší je se při sporu dohodnout. Povídá se jim, jak se v dávných dobách Rae a Nyx nepohodli a vzájemně se obviňovali, že svou září zastiňuje jeden důležitost toho druhého. Spor skončil roztříštěním tehdy obrovského zářícího Nyxe na spousty drobných světélek, které spadly na zemi, kde způsobily hroznou katastrofu. Rae brzy začal litovat svého činu a šel se kát za Luim, nejstarším z bratrů, který neměl nikdy chuť se do sporů vkládat a ani netoužil nijak zvláště svítit, jen sebou nechal prostupovat záři svých bratrů a odrážel jejich vnitřní krásu. Společně ti dva sesbírali ztracené kousky Nyxe a vrátili je zpátky na nebesa, dohodli se, kdy bude svítit Rae a kdy Nyx, přičemž Lui oba bratry nadále hlídá a stále odráží jejich světlo, jako věrné zrcadlo, jež je však nyní u Raeho téměř neznatelné, neb se proti bratrovi provinil a to, co rozbil, nikdy nedokáže úplně spravit. Měsíc objevující se během dne pak svítí, aby dodal hříšníkům naději, že za pěkných dní se i jejich vnitřní světlo může opět rozzářit. 

Zajímavosti

Hvízdaná řeč, nebo taktéž Píšťala je specifický komunikační prostředek, jenž vznikal a rozvíjel se hlavně u některých Tariských kmenů, žijících obvykle v krajinách bohatých na kopce, které zvuku propůjčují velkou nosnost. Ve správném prostředí je pomocí hvizdu možné komunikovat až na vzdálenost 5 km. Tradičně se vytváří pomocí hvízdání na prsty, kterým je možné vytvořit silnější zvuk. V dnešní době však existují i případy, kdy se používá ke komunikaci na malou vzdálenost, při které lze použít taktéž pískání pouze na pusu. Nejedná se o samostatný jazyk, ale o fonologické zjednodušení již existujícího jazyka, kdy jsou fonémy (nejmenší zvukové jednotky slova, většinou tedy písmena) existujícího jazyka přeneseny do fonémů vytvářených pomocí pískání. Ty se od sebe rozlišují jak výškou tónu, tak jeho délkou či přerušováním. Díky tomu se s příchodem Maeritisů hvizd přirozeným vývojem adaptoval na jejich jazyk. Přenos fonémů nicméně není dokonalý - jazyk je jím značně zjednodušen - jeden specifický hvizd může znamenat dvě až pět písmen. Dříve to, vzhledem k jednoduchosti původního jazyka, nebyl velký problém, ovšem pro adaptaci na Maeritiskou květnatou řeč je velmi důležitá volba slov, stejně jako kontext pro správné pochopení sdělení. Zároveň to Píšťalu také odlišuje od jednoduché kódované abecedy typu Morseovky. Pro většinu mluvčích má však hvizd stejnou hodnotu jako normální mluvený jazyk - dokáží v něm přemýšlet, stejně jako jsou přirozeně nastaveni k vnímání pískání jako mluvené řeči. V řeči Maeritisů neexistuje oficiální název, mezi mluvčími hvizdu se dochoval jen jeho původní název, který je ovšem zpětně prakticky nepřeložitelný (má desítky potenciálních přepisů do mluveného jazyka). V praxi zní konverzace pomocí hvízdání takto.

Tuto zajímavost přidal Wapi.