Aerisové

Aerise nikdy nebylo obtížné rozeznat od člena ostatních národů, protože jejich těla pokrývala často velmi hustá srst, nejčastěji v odstínech hnědé, černé a šedé. Bílé varianty Aerisů se příliš nevyskytovaly - to už byla v jejich kožichu častější barva zrzavá a béžová. Ta mohla mít různé vzory, avšak nejčastější bylo napodobování šelem, nejčastěji těch, které taktéž mohou žít v horách, koček, horských lvů, rysů a medvědů - ovšem někteří, zvláště ti, jenž si s Magií rádi pohrávali a byli v tom dobří, si dokázali vytvořit v podstatě jakékoliv zbarvení jen díky síle své vůle. K tomu, aby měli srst, měli však Aerisové dosti dobré důvody; v prvé řadě je chránila před povětrnostními vlivy a umožňovala i na podzim a v zimě pohodlné pohybování po větrných horách, avšak to nebylo vše. Zároveň byla kůže chráněná srstí daleko pevnější, což je chránilo v případě pádu, či setkání s rozladěným zvířetem. Někteří však měli uzpůsobeny i jiné části těla, nosy změněné v čumáky, tvary uší taktéž upravené dle různých šelem, méně časté jsou pak drápky na rukou či nohou a podobné zvláštnosti, které již nemusí být přímou adaptací, ale spíše výsledkem práce s Magií... Často chodívali po všech čtyřech, protože v případě skal a strmých stezek byla přece jen každá opora dobrá, z jakéhož důvodu si někteří taktéž nechávali narůst ocásky - aby jednoduše měli lepší balanc a dokázali se pohybovat obratněji a s větší grácií. Ostatně, nebyla to marnotratnost, ale nutnost putovat na obrovské vzdálenosti za potravou, co je nutilo využívat každé možné výhody.

Toulaví Aerisové byli vždy samotáři, kteří se sdružovali jen výjimečně. Málokdy se stalo, že by spolu putovali delší dobu - výjimkou byly však přirozeně páry, které společně očekávali příchod potomka, ale i takoví se většinou rozdělili jen pár let po narození dítěte, které si následně vzal do péče ten méně nespolečenský rodič. Mělo to přirozené důvody vzhledem k jejich domovině - hory byly dosti pusté na potravu a tak, aby mohli vyžít z kořínků, bylinek a bobulí, nebylo možné živit žádný další hladový krk. Pro období, kdy tedy žili jako rodina, se museli uchýlit ke konzumaci i méně Magicky přijatelné stravě, jakou byl hmyz, ptačí vejce a vzácně i nějaký ten menší savec. To se však přirozeně odráželo na jejich schopnostech, a proto se masu opravdu vyhýbali, pokud měli jinou možnost. Což je však zároveň nutilo žít osamoceně, a většina z nich si na to navykla tak, že jiná varianta pro ně už ani nebyla z dlouhodobého hlediska přípustná. Když se však náhodně setkali dva toulající-se Aerisové, často s pomocí Magie nechávali rozeznívat hudbu přírody, zpívali a tančili, stejně jako si kreslili do písku a hlíny. Překvapivé totiž je, že většina Aerisů v zásadě nepoužívala komunikaci skrze myšlenky jako tu hlavní formu, bez ohledu na fakt, že k Magii měli v podstatě nejbližší vztah - využívali ji totiž nejen na obživu, ale hlavně pro rozveselení chvilek, kdy byli sami, nebo chtěli oslavit společnost dalšího z jejich druhu.

Aerijská kultura nebyla tak obsáhlá jako u jiných, zvláště vzhledem k tomu, že příslušníci tohoto národu považovali za nejlepší uctění Magie to, že prožijí šťastný život plný zpěvu a ke stejnému účelu budou využívat taktéž svých schopností. Aby se nenudili a udělali si radost, často svou srst, vlasy a kůži zdobili a vytvářeli si k tomu účelu taktéž náhrdelníky, náramky, nákotníky a podobné pěkné věcičky. Tvořili převážně ze dřeva a kamene, ale taktéž využívali nalezených kostí a zubů zvířat, stejně jako si tvořili provázky nejen z rostlin, ale i z kůží mrtvých zvířat, která nalezli - nikdy k tomu účelu zvířata nezabíjeli! Jednoduše, použili právě to, co se jim zrovna naskytlo po ruce a tehdy, když měli dlouhou chvíli. Výhodou jim v tomto byla zručnost a perfektní zrak, díky kterému viděli dobře i za šera nebo na dlouhé vzdálenosti.