Aurisové

Aurisové byli speciální i díky tomu, že žili kolem řek a jezer a někteří si dokonce vybrali přímo život pod vodou, kterému se přizpůsobili a po souši se pak pohybovali jen zřídla. Proto měli mezi dlouhými prsty na nohou i na rukou plovací blány, díky kterým uměli plavat velmi rychle a ve vodě byli taktéž dosti obratní. Navíc, jejich kůže mohla nabývat větší škály barev, od bílé, přes různé odstíny šedé a hnědé, s jemným nádechem do modré či zelené, až po uhlově černou. Měli velmi malý nos, uzpůsobený životu pod vodou. Jejich uši byly taktéž drobné, avšak dokázali je velmi efektivně využívat pod vodou, navíc dokázali odlišit změny v proudu řeky od hejn ryb. Kromě těchto viditelných znaků měli taktéž mnoho přizpůsobení schovaných pod kůží, neb díky velkému množství podkožního tuku jim nedělalo problémy se potápět a plavat ani v zimních měsících. Navíc, jejich mohutné plíce zajišťovaly dostatečnou zásobu vzduchu, a proto vydrželi dech zadržet až na deset minut, které mohli pohodlně strávit pod vodou.

Byly to obvykle kočovné kmeny, málokdy někde zdrželi po delší dobu, a tedy neměli žádná pevně určená teritoria pro lov a život. Živili se tím, co jim jejich prostředí nabídlo, což byly převážně ryby, jiní vodní živočichové a někdy i mořské plody. Jídlo obvykle nijak zvláště nezpracovávali, s ohněm neměli příliš dobrý vztah, a tak jedli všechno syrové. Navíc, někteří se rozhodli žít přímo v moři a na souš se pak často vůbec nepodívali, díky čemuž této zvláštní odnoži Maerijských Aurisů často srostly nohy v ploutev a následně žili přidruženi ke skupinám jiných mořských savců, nejčastěji tedy delfínů, se kterými dokázali komunikovat kromě různých zvuků taktéž pomocí telepatie a byť nepoužívali věty, jednoduchá slova často využívali nejen mezi sebou, ale právě i v komunikaci s těmito zvířaty. Samozřejmě tedy měli i daleko větší rozsah frekvencí, které byli schopni slyšet, přizpůsobeni jiným živočichům pod vodní hladinou.

Aurisové přirozeně uctívali vodu a nebe, z nějž padá. Noas, pojem označující nebe, zároveň byl i jménem boha, kterého uctívali. Na jeho počest skládali na očistěné oblé kameny podél břehů rybí šupiny, které se leskly na slunci a připomínaly lesk kapek padajících oblohou. Každou noc, kdy se měsíc na obloze ukazoval v celé své kráse, musel vyhledat náčelník kmene vhodný kámen, který by byl dostatečně velký, a přitom měl alespoň přibližně kulatý tvar. Takové kameny se většinou nacházely jen přímo v říčních tocích, kde je dlouhá léta voda omývala, a tak se musely odkutálet na břeh, pečlivě očistit a pak započal ten nejtěžší úkol pro kmen: veškerou plochu, která je viditelná shora, obalit rybími šupinami, které předtím celý měsíc pečlivě shromažďovali. Některé stačilo jen namočit, aby držely, jiné se musely přilepit s pomocí tuku. Tato práce trvala většinou až do svítání, kdy si v záři prvních paprsků slunce spokojeně a s hrdostí mohli prohlížet své dílo, přičemž často taktéž zpívali do šumu řeky. Zpěvem, který však málokdy doprovázela slova, byly ostatně význačné všechny národy.