Slyš příběh té Slunečné země...
Na počátku vládla Slunečné zemi přírodní síla nazývaná obyvateli Raegaii Magie...
Raegaia byla vždy nádherným kouskem planety. V dávných dobách představovala domovinu hned čtyř národů lidem podobných bytostí. Byly zde kmeny Tarisů, usedlých na místech s úrodnou půdou, kteří se s láskou starali o zvířata i rostliny. Naopak kočovní Aurisové potřebovali k životu vodu, která jim dávala potravu v podobě vodních rostlin i ryb. Vždyť někteří z nich dokonce za celý život neopustili moře a taktéž dle toho vypadali. Ne všichni však byli stejně společenští, o tom svět přesvědčovali toulaví Aerisové, jenž obývali zdejší hory a pohoří a jen vzácně se na delší dobu sdružovali s dalšími svého druhu. Největší záhadou však byli Igrisové. Lovci, kteří se vymykali díky masité stravě, kterou jako jediní z původních národů bez okolků konzumovali. Přes všechny tyto odlišnosti zde však všichni žili v míru a harmonii. Z každého kousku bytí totiž dýchala Magie... zvláštní entita, bytost či snad energie, jež byla vždy přítomná ve všem živém.
S příchodem cizinců připlouvajících po moři však začala Magie slábnout...
Bohužel se však nedá říci, že by to všechno stále platilo. Je tomu už pěkných pár let, co se začala tato země rapidním tempem měnit k obrazu nových obyvatel. Maeritisové připluli po moři, se svou technikou, vírou a zvyky. Nechápali zdejší řád, a snad ani netušili, jak kruté budou mít jejich činy následky... stavbou svých sídel narušili magické zákony a vysáli z Raegaie mnoho z jejího kouzla. Spatřujíce to, jak se země pod jejich rukama mění z krásné a vitální na polomrtvou skořápku, pobouřili se a začali se hněvat na samotnou Magii a všechny, kdož jí uctívali. Nechtěli vidět, jak země chřadne - nepřipouštěli si, že se o tu nádheru připravili sami, svou unáhleností. Všechno označili za klam, ďáblovo dílo a bezostyšné pokušení, které nikdy nebylo pravdou. Zakázali uctívání Magie, začali osočovat všechny, kdož nesouhlasili a byli jiní... a to jen kvůli strachu, že se budou muset podívat sami na sebe jako na nedokonalé bytosti, které se mohou mýlit. A tak byli původní obyvatelé zváni "barbary" a považováni za nějakou nižší formou života. V očích Maeritisů byli totiž všichni, komu nerozuměli, primitivní. Stejně brali i zvířata - ochočovali je tak, že se z původně krásných svobodných bytostí stávali otroci. Určeni k zábavě a práci. Od začátku se tomu mnozí přizpůsobovali, a nová civilizace se tak jen rozmáhala.
Původní národy pomalu zmíraly až téměř vymizely...
Národ Tarisů vymizel jako první... dokázali se nejlépe přizpůsobit a jako zemědělci tak mohli částečně žít dál své životy, byť pod přísným dohledem majitelů půdy, na níž usilovně pracovali, aby uživili sebe i své pány. Ani Aurisové se však o moc déle neudrželi. Ti, jenž žili s mořskými savci daleko od břehů, měli štěstí, avšak jejich příbuzní od říčních krajin byli trestáni za jejich způsob života. Zbyla jen hrstka těch, jimž se vysušila kůže, a popraskaly blány mezi prsty, když se museli přestěhovat do vymezených chatrčí a pod drobnohledem úřadů jim bylo blahosklonně dovoleno pracovat pro rybáře, jenž si nárokovali jejich domovinu. Igrisové dopadli však ještě hůře... ti, které dřevorubci a lovci zahlédli, byli pronásledováni jako divá zvěř, štváni a nakonec zabiti. Jen pár z nich snad tu hrůzu přežilo, když se stahovali dál a dál od rozšiřujících se měst a vesnic, které pohlcovaly jejich dřívější lovecká teritoria. Jeden národ však měl to štěstí, že žil na místech, kam civilizace dosud nedosáhla. Aerisové se o Maeritisech dozvěděli jako poslední a taktéž je to nejméně zasáhlo - když se však některý z nich připletl do cesty novým obyvatelům, nevěstilo to nic jiného než smrt.
Ne všichni se však rozhodli podvolit a někteří měli stále naději a víru v Magii...
Zesláblá Magie se však přesto po prvotním šoku zvládla nakonec trochu vzpamatovat. Někteří potomci původních národů se tak odmítli nechat zotročit a uprchli od civilizace. Upnuli své smysly k přírodě a odešli daleko od Maeritisů. Skupinka rebelů, dcery a synové země, jenž nezapomněli na svobodu a byli ochotni pro ni bojovat se začali zvát Aeboritisy. Souhrnným jménem, které je mělo spojit dohromady více, než kdy předtím, aby se mohli postavit vlivu civilizace a ochránit svou zemi. Pro začátek alespoň toho posledního nedotknutého teritoria, v němž se chtěli usadit. Nátemra, tak se mělo jmenovat to údolí, jenž pro ně Magie vytvořila. Nikdo však netušil, zda není její existence jen pouhým snem, zrádným vábením naděje. Mohli jen věřit, doufat, že se nemýlí... ostatně, osud Magie i celé země se zdál být v jejich rukou. Toužili nalézt dostatek odvahy a síly, aby se postavili obrovské převaze přistěhovalců.
Skupinka odvážných se vydala hledat bezpečné útočiště v kouzelném údolí Nátemry...
Taris Maretai a Aeriska Raen společně doputovali ke břehu Měsíčního jezera poté, co se setkali na své pouti v Temném hvozdě. Dříve se tam již zatoulali nezávisle na sobě další dva příslušníci původních národů - tulačka Sarabi, již o rodinu připravili lovci, a Tharen, jenž vyrůstal mezi Maeritisy a teprve nyní poznával krásy Magie. Všichni byli u jezera právě včas, aby zahlédli tajemný proud energie, jenž je vylákal směrem ke skále na břehu, na jejímž vrcholu nalezli Chrám Země. Když do něj však vstoupili, zjistili, že nejsou prvními, kdož toho dne navštívil toto tajemné místo - zkoumala jej již další Aeriska, Sieraenna. Než se však dostali někam dál, doklopýtala ke Chrámu i mladá Auriska, Alesia prchající před Maeritisy, kteří jí od dětství věznili. Společně se jim pak podařilo dostat do hlubin skal a tajemné Jeskyně, kde na ně čekala zkouška odvahy v podobě skupiny vampyriů. Díky vyvolanému ohni se jim podařilo krvelačné predátory vyhnat a mohli tak pokračovat v průzkumu, který je dovedl do jakéhosi skalního města v oblacích a přímo pod Strom života, kde už pro ně byl přichystán nový domov.
Aeboritisové se rozhodli si v Nátemře vytvořit nový domov...
Sieraenna se dalšího rána vydala k lesu s plánem nasbírat si plody ke snídani, když u jezera potkala mladého Igrise, Wapiho, jenž se ztratil svému staršímu bratrovi a již dlouhou dobu se sám potuloval divočinou. Společně se proto vydali do bezpečného útočiště, kde se Wapi seznámil taktéž s Maretaiem, který mu byl ochoten odpovídat na otázky, které mladého Igrise napadaly. Společně se rozhodli připravit si jídlo z oříškových žaludů, takže se Sieraenna vydala nasbírat dřevo na oheň pod Strom života, kde znovu potkala Alesii. Společně posbíraly suché větve a vydaly se zpátky za Maretaiem a Wapim, kteří mezitím přichystali mouku na těsto. Společně přichystali placičky a najedli se, načež se všichni vydali dále na průzkum jejich nového domova.
Brzy se však nad tajemným údolím začala stahovat mračna...
Aeboritisové museli nasbírat zásoby, aby se mohli v novém domově pohodlně zabydlet a přichystat se na horší období. Proto z bezpečného útočiště často vyráželi do okolních lesů, kde bylo potravy i všeho potřebného dostatek, a výjimkou nebyl ani mladík Tharen, který však toho dne našel něco o mnoho děsivějšího než ostnaté keříky malin. Zvědavost ho zavedla na samotný kraj údolí, odkud slyšel kňučení černého vlka, jenž se chytil do kovové pasti. Odvážný Taris neváhal zvíře osvobodit, bez ohledu na rizika, která z tohoto hrdinského činu plynula a šelma se tak mohla - byť zraněná - navrátit zpět do lesů. Ovšem samotný fakt, že se v lese nacházel tak krutý nástroj, jenž patřil výhradně k Maeritisům, předznamenával špatné zprávy - že civilizace rychle postupuje a kolonizátoři si dovolují cestovat čím dál hlouběji do divočiny.